distenze levého srdce během okysličení venoarteriální extrakorporální membrány (VA ECMO) často vyžaduje dekompresi, aby se usnadnilo zotavení myokardu a zabránilo život ohrožujícím komplikacím. Cílem této studie bylo porovnat klinické výsledky mezi pacienty, kteří podstoupili a nepodstoupili dekompresi levé síně (LA), kvantifikovat účinnost dekomprese a identifikovat rizikové faktory pro rozvoj distenze levého srdce. Jednalo se o retrospektivní případovou kontrolní studii s jedním centrem. Pediatričtí pacienti s VA ECMO, kteří podstoupili la dekompresi od června 2004 do března 2016, byli identifikováni a kontrolní kohorta pacientů s VA ECMO, kteří nepodstoupili LA dekompresi, byla porovnána na základě diagnózy, mimotělní kardiopulmonální resuscitace a věku. Mezi 194 případy VA ECMO prošlo 21 (11%) dekompresí LA. Ve srovnání s kontrolní kohortou měli pacienti s dekompresí delší délku pobytu v nemocnici (60 ± 55 vs. 27 ± 23 dní, p = 0, 012), ale podobnou nemocniční úmrtnost (29% vs. 38%, p = 0, 513). Dekomprese úspěšně snížila průměrný tlak LA (24 ± 11 až 14 ± 4 mmHg, p = 0,022) a tlakový gradient LA:RA (10 ± 7 až 0 ± 1 mmHg, p = 0,011). Nebyly pozorovány žádné významné rozdíly v časných kvantitativních měřítcích srdeční funkce mezi případy a kontrolami k identifikaci rizikových faktorů pro distenzi levého srdce. I přes vyšší kvalitativní riziko zhoršeného srdečního zotavení měli pacienti, kteří podstoupili LA dekompresi, srovnatelné výsledky s těmi, kteří tak neučinili. Vzhledem k tomu, že tradiční kvantitativní měřítka srdeční funkce nejsou dostatečná k předpovědi vývoje případné distenze levého srdce, měla by být při hodnocení a léčbě těchto pacientů použita kombinace klinické anamnézy, rentgenových nálezů, hemodynamického monitorování a laboratorních markerů.
