právě v tomto okamžiku očekávání se diváci musí potýkat s Clarkovou prací. Napětí spočívá v nekonečném potenciálu materiálu. Estetika staveniště slouží k tomu, aby divákům naznačila procesy vývoje, které mohou vyvolat představivost i úzkost tím, že do popředí dostanou divácké vnímání toho, co je ve výstavbě a co je kompletní. Každý materiál-beton—sklo, dřevo, izolace—má pochopenou užitečnost a účel, který komplikuje vnímání těchto forem jako umění. Důsledkem je, že sloučení materiálů může být nakonec sestaveno do úplné a známé struktury – že všechny tyto snadno dostupné materiály splní svůj účel a budou aktualizovány od rámu ke zdi, od pytle betonu k základům. Clark záměrně vytváří prostor pro předpoklad vytvořením děl, která existují ve stavu mezi surovinou a realizovanou stavbou. Skládané, vrstvené a šikmé konstrukce nesvědčí o žádném konkrétním typu budovy a nenabízejí žádné snadné předpoklady.
Clark skvěle manipuluje s prostorem a dimenzí. Galerie white box se stává pohlcujícím abstraktním trojrozměrným obrazem. Její strukturální formy jsou přístupné ze všech stran a lze je prohlížet z několika vyhlídkových míst. Dřevěné rámy, plachta, okna a sádrokarton vytvářejí konverzaci v jazyce formy, čáry a barvy v galerii, která zahrnuje tělo diváka. Konstrukce, doplněná světlem, zvukem a proudem vzduchu, se stává zážitkovou kompozicí. Každý úhel se stává bodem výslechu. Clark ponechává jen málo míst pro oko, aby si plně odpočinul, kromě několika asambláží zavěšených podél jedné stěny. Jejich sádrokartonové substráty zhroutí prostor vytvořený v otevřené galerii do téměř dvourozměrných forem. Ačkoli používá mnoho stejných materiálů, estetika konstrukce je méně viditelná, což zvyšuje abstraktní a hmatové prvky díla. Multidimenzionální způsob prezentace díla odhaluje její zájem o manipulaci a regulaci interakcí s prostorem.
