tento proces byl vynalezen v roce 1940 Williamem J. Krollem v Lucembursku. Po přestěhování do Spojených států Kroll dále vyvinul metodu výroby zirkonia. Na výrobu titanového kovu bylo použito mnoho metod, počínaje zprávou v roce 1887 Nilsenem a Pettersenem za použití sodíku, který byl optimalizován do komerčního loveckého procesu. V roce 1920 van Arkel popsal tepelný rozklad tetraiodidu titanu za vzniku vysoce čistého titanu. Bylo zjištěno, že tetrachlormethan redukuje vodíkem při vysokých teplotách za vzniku hydridů, které mohou být tepelně zpracovány na čistý kov. S tímto pozadím vyvinul Kroll jak nové reduktanty, tak nové zařízení pro redukci chloridu titaničitého. Jeho vysoká reaktivita vůči stopovému množství vody a dalších oxidů kovů představovala výzvy. Významný úspěch přišel s použitím vápníku jako redukčního činidla, ale výsledná směs stále obsahovala významné oxidové nečistoty. Velký úspěch s použitím hořčíku při 1000 °C s použitím reaktoru s molybdenem, jak bylo hlášeno elektrochemické společnosti v Ottawě. Krollův Titan byl vysoce tvárný, což odráželo jeho vysokou čistotu. Proces Kroll posunul Hunterův proces a nadále je dominantní technologií pro výrobu titanového kovu a řídí většinu světové produkce hořčíkového kovu.
konkurenční technologie
ostatní technologie konkurují procesu Kroll. Jeden proces zahrnuje elektrolýzu roztavené soli. Problémy s tímto procesem zahrnují „redoxní recyklaci“, selhání membrány a dendritické ukládání v roztoku elektrolytu. Další proces, proces FFC Cambridge, byl patentován pro pevný elektrolytický roztok a jeho implementace by eliminovala zpracování titanovou houbou. Také ve vývoji je pyrometalurgická cesta, která zahrnuje redukci mezilehlé formy titanu s hliníkem. Kombinuje výhody pyrometalurgie a levného redukčního činidla.
proces Magneziotermní redukce („HAMR“) s pomocí vodíku redukuje TiO2 s hořčíkem a vodíkem za vzniku TiH2. Tih2 se dále zpracovává na Titanový kov.
