Willi Münzenberg byl vůdčí osobností KPD. Po útěku před zatčením se přestěhoval do Paříže, kde založil Světový Výbor proti válce a fašismu. Skupina, která zahrnovala lidi jako Heinrich Mann, Charlotte Despard, Sylvia Pankhurst, Ellen Wilkinson, Vera Brittain, Storm Jameson, Ella Reeve Bloor, John Strachey, Kurt Rosenfeld, Norman Angell a Sherwood Anderson, zahájila vyšetřování požáru Reichstagu.
Münzenberg zařídil vydání knihy, hnědé knihy Hitlerova teroru a upálení Reichstagu. S obálkou navrženou Johnem Heartfieldem, kniha tvrdila, že Hermann Göring byl zodpovědný za požár Reichstagu. Historik a. J. P. Taylor upozornil: „Münzenberg a jeho kolaboranti byli skokem před nacisty. Nejenže měli důkazy odborníků, prokazující, že van der Lubbe to nemohl udělat sám, a proto se zapojil do nacistů; také vytvořili množství důkazů, které ukazují, jak to nacisté udělali. Důležitým bodem zde byla podzemní chodba z Göringova domu do Reichstagu, která nesla elektrické a telefonní kabely a potrubí pro ústřední topení. Touto pasáží měli do Říšského sněmu vstoupit nějací s. a. muži (hnědé košile).“(22)
jedním z dokumentů publikovaných v knize byl dopis podepsaný Karlem Ernstem. Přiznal se, že na rozkaz Göringa a Wolfa von Helldorfa pomáhal spolu s Edmundem Heinesem zapálit Říšský sněm. „Helldorf mi řekl, že cílem bylo najít způsoby a prostředky, jak rozbít marxisty jednou provždy“. „Strávili jsme hodiny urovnáváním všech detailů. On, Helldorf a já bychom založili oheň 25. února, osm dní před volbami. Göring slíbil, že dodá zápalný materiál, který by byl mimořádně účinný, ale zabíral jen velmi málo místa.“
Ernst dále zdůraznil: „několik dní před stanoveným datem nám Helldorf řekl, že se v Berlíně objevil mladý chlapík, kterého bychom měli být schopni dobře využít. Byl to nizozemský komunista van der Lubbe. Před akcí jsem se s ním nesetkal. Helldorf a já jsme opravili všechny podrobnosti. Holanďan vlezl do Reichstagu a na chodbě se nápadně blýskl. Mezitím jsme se svými muži zapálili zasedací místnost a část haly. Holanďan měl začít v 9 hodin-o půl hodiny později než my…. Van der Lubbe měl být ponechán v přesvědčení, že pracuje sám.“
Karl Ernst řekl, že podepsal tento dokument 3. Června 1934, protože se bál o svůj život. „Dělám to na radu přátel, kteří mi řekli, že mě Göring a Goebbels plánují zradit. Pokud mě zatknou, Göring a Goebbels musí být okamžitě informováni, že tento dokument byl odeslán do zahraničí. Samotný dokument může být zveřejněn pouze na příkaz mě nebo dvou přátel, kteří jsou jmenováni v uzavřeném prostoru, nebo pokud zemřu násilnou smrtí.“(23)
v Norimberském procesu válečných zločinů byly učiněny pokusy zjistit, kdo založil požár Reichstagu. Hans Gisevius, úředník pruského Ministerstva vnitra v době požáru. Nesouhlasil s nezákonnými aktivitami nacistické vlády a rezignoval na svou funkci. Později začal spolupracovat s Wilhelmem Canarisem a Hansem Osterem z Abwehru. Gisevius se připojil k německému odboji a předával informace Johnu Fosterovi Dullesovi z Úřadu strategických služeb. Podařilo se mu uprchnout do Británie a vypovídat v Norimberku.
gisevius tvrdil: „byl to Goebbels, kdo poprvé přišel s myšlenkou zapálit Říšský sněm. Goebbels o tom jednal s vůdcem berlínské brigády SA Karlem Ernstem a předložil podrobné návrhy, jak postupovat při provádění žhářství. Byla vybrána určitá tinktura známá každému pyrotechnikovi. Nastříkáte jej na předmět a poté se po určité době, po hodinách nebo minutách zapálí. Aby se dostali do budovy Reichstagu, potřebovali průchod, který vede z paláce prezidenta Reichstagu do Reichstagu. Byla sestavena jednotka deseti spolehlivých mužů SA a nyní byl Göring informován o všech podrobnostech plánu, takže shodou okolností nebyl v noci požáru v předvolebním projevu, ale byl stále u svého stolu na Ministerstvu vnitra v tak pozdní hodinu… Záměrem hned od začátku bylo svalit vinu za tento zločin na komunisty a těch deset SA mužů, kteří měli zločin provést, bylo podle toho poučeno.“(24)
podle A. J. P. Taylora, kvůli svědectví lidí, jako je Gisevius, drtivá většina historiků věřila, že požár Reichstagu založili agenti nacistické vlády: „lidé mimo Německo a mnozí uvnitř našli jednoduchou odpověď: nacisté to udělali sami. Tato verze byla obecně přijata. Objevuje se ve většině učebnic. Nejuznávanější historici, jako je Alan Bullock, to opakují. Sám jsem to bezesporu přijal, aniž bych se podíval na důkazy.“(25)
v roce 1960 publikoval Fritz Tobias, státní úředník ve výslužbě, řadu článků v Der Spiegel, později se změnil v Knihu Reichstag Fire: Legend and Truth (1963), ve které tvrdil, že Marinus van der Lubbe jednal sám. (26) po rozsáhlé studii hnědé knihy Hitlerova teroru a vypálení Reichstagu dospěl k závěru, že je založena na padělaných dokumentech. Arthur Koestler, který byl součástí týmu pracujícího na knize, připustil, že „Memorandum Obeffohren“ bylo napsáno jimi. (27)
další důležitý dokument, podepsané přiznání Karla Ernsta, byl také prokázán jako padělek. Erich Wollenberg, člen KPD, který na knize spolupracoval s Willim Münzenbergem, připustil, že “ Ernst testament, který byl vytvořen skupinou německých komunistů v Paříži-včetně Bruna Freiho a Konny Nordena-po ernstově vraždě 30. Června 1934 a publikován až poté, co jej Dimitrov sám upravil v Moskvě.“(28)
dva z mužů, Ernst Hanfstaengel, a Richard Fiedler, zmínil Ernst jako vědět o nacistickém spiknutí zapálit Reichstag, oba přežili válku. Oba řekli Tobiasovi, že „ernstova zpověď byla úplná výmysl“. (29) Tobias také dokázal, že Edmund Heines, který podle dokumentu pomáhal Ernstovi zapálit budovu, byl ve skutečnosti té noci na volebním setkání v dalekém Gleiwitzu. (30)
Fritz Tobias tvrdil, že akce nacistické vlády po požáru Reichstagu ukazují, že nejsou odpovědné: „dnes se zdá, že není pochyb o tom, že nacisté prokázali svou nevinu proti požáru Reichstagu právě tím, že umožnili van der Lubbemu postavit se před soud. Kdyby s nimi byl van der Lubbe nějakým způsobem spojován, nacisté by ho zastřelili ve chvíli, kdy vykonal jejich špinavou práci, obviňovat jeho smrt z vypuknutí „pochopitelného lidového rozhořčení“. Van der Lubbe by pak mohl být označen za komunistu bez podráždění veřejného soudu a zahraniční kritici by nebyli schopni tvrdit, že protože nebyli objeveni žádní komunističtí spolupachatelé, musí být skuteční spolupachatelé hledáni na vládních lavicích“. (31)
