německá vláda Maxe von Badena požádala 4. října 1918 prezidenta Woodrowa Wilsona o příměří. „Němci i Rakušané dali jasně najevo, že se nejedná o kapitulaci, ani o nabídku podmínek příměří, ale o pokus ukončit válku bez jakýchkoli předběžných podmínek, které by mohly být škodlivé pro Německo nebo Rakousko.“To bylo odmítnuto a boje pokračovaly. Dne 6. října bylo oznámeno, že Karl Liebknecht, který byl stále ve vězení, požadoval ukončení monarchie a založení Sovětů v Německu. (32)
ačkoli porážka vypadala jistě, admirál Franz von Hipper a admirál Reinhard Scheer začali plánovat vyslání císařské flotily do poslední bitvy proti královskému námořnictvu v jižním Severním moři. Oba admirálové se snažili vést tuto vojenskou akci z vlastní iniciativy bez povolení. Doufali, že britskému námořnictvu způsobí co největší škody, aby dosáhli lepší vyjednávací pozice pro Německo bez ohledu na náklady námořnictva. Hipper napsal: „Pokud jde o bitvu o čest flotily v této válce, i kdyby to byla bitva smrti, byl by to základ pro novou německou flotilu…taková flotila by v případě nečestného míru nepřicházela v úvahu.“(33)
Námořní řád z 24. října 1918 a přípravy na plavbu vyvolaly vzpouru mezi postiženými námořníky. Večer 4. listopadu byl Kiel pevně v rukou asi 40 000 vzpurných námořníků, vojáků a dělníků. „Zprávy o událostech v Kielu brzy cestovaly do dalších blízkých přístavů. V následujících 48 hodinách proběhly demonstrace a generální stávky v Cuxhavenu a Wilhelmshavenu. Dělnické a námořnické rady byly voleny a měly účinnou moc.“(34)
kancléř Max von Baden se rozhodl předat moc Friedrichovi Ebertovi, vůdci německé sociálně demokratické strany. Jeden z nejvěrnějších Ebertových stoupenců Philipp Scheidemann na veřejném setkání zakončil svůj projev slovy: „ať žije německá republika!“Byl okamžitě napaden Ebertem, který byl stále silným věřícím v monarchii:“ nemáte právo hlásat republiku.“(35)
Karl Liebknecht, který byl 23. října propuštěn z vězení, vylezl na balkon v císařském paláci a pronesl řeč: „den svobody svítal. Hlásám svobodnou socialistickou republiku všech Němců. Natáhneme jim ruku a požádáme je, aby dokončili světovou revoluci. Ti z vás, kteří chtějí světovou revoluci, zvedněte ruce.“Tvrdí se, že tisíce rukou povstaly na podporu Liebknechta. (36)
tisk Sociálně demokratické strany, který se obával opozice levicové a protiválečné Spartakovy ligy, hrdě trumfl své úspěchy: „revoluce byla brilantně provedena… solidarita proletářských akcí rozbila veškerou opozici. Celkové vítězství po celé čáře. Vítězství bylo možné díky jednotě a odhodlání všech, kteří nosí dělnickou košili.“(37)
Rosa Luxemburgová byla 8. Listopadu propuštěna z vězení v Breslau. Šla na katedrální náměstí v centru města, kde ji povzbuzovala masová demonstrace. O dva dny později dorazila do Berlína. Její vzhled šokoval její kamarády ve Spartak lize: „teď viděli, co jí ty roky ve vězení udělaly. Zestárla a byla to nemocná žena. Její vlasy, kdysi tmavě černé, teď docela šedě. Přesto její oči zářily starým ohněm a energií.“(38)
Eugen Levine pokračoval v mluvení na podporu ligy Spartacus a byl povzbuzen odpovědí, kterou obdržel. Podle jeho manželky: „Jeho první propagandistické turné po Porúří a Porýní bylo korunováno téměř legendárním úspěchem… Nepřišli se seznámit s komunistickými myšlenkami. V nejlepším případě byli poháněni zvědavostí nebo určitým neklidem charakteristickým pro dobu revolučních otřesů… Levine byl pravidelně přijímán s catcalls a výbuchy zneužívání, ale nikdy nedokázal uklidnit bouři. Vtipně mi řekl, že často musel hrát roli krotitele lvů.“(39)
Ebert se stal znepokojen rostoucí podporou Spartakus ligy a dal svolení k publikování letáku Sociálně demokratické strany, který napadl jejich činnost: „nestydaté činy Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové besmirch revoluci a ohrožují všechny její úspěchy. Masy si nemohou dovolit čekat o minutu déle a tiše se dívat, zatímco tito surovci a jejich ramínka ochromují činnost republikánských úřadů, podněcují lidi hlouběji a hlouběji do občanské války a uškrcují právo na svobodu projevu špinavýma rukama. Lží, pomluvou a násilím chtějí strhnout vše, co se jim odváží stát v cestě. S drzostí překračující všechny meze se chovají, jako by byli pány Berlína.“(40)
Heinrich Ströbel, novinář se sídlem v Berlíně, věřil, že někteří vůdci Spartakus ligy přeceňovali svou podporu: „Spartakistické hnutí, které také ovlivnilo část nezávislých, se podařilo přilákat zlomek dělníků a vojáků a udržet je ve stavu neustálého vzrušení, ale zůstalo bez držení velké masy německého proletariátu. Každodenní setkání, průvody a demonstrace, kterých byl Berlín svědkem… podvedl veřejnost a spartakistické vůdce, aby věřili v pokračování této revoluční sekce, která neexistovala.“(41)
Friedrich Ebert založil radu lidových poslanců, prozatímní vládu složenou ze tří delegátů ze sociálně demokratické strany (SPD) a tří z nezávislé Sociálně demokratické strany (USPD). Liebknechtovi bylo nabídnuto místo ve vládě, ale odmítl s tvrzením, že bude vězněm nerevoluční většiny. O několik dní později Ebert oznámil volby do Ústavodárného shromáždění, které se budou konat 19. ledna 1918. Podle nové ústavy měli hlasovat všichni muži a ženy starší 20 let. (42)
Rosa Luxemburgová jako věřící v demokracii předpokládala, že její strana, Spartakova liga, bude zpochybňovat tyto Univerzální demokratické volby. Ostatní členové však byli ovlivňováni skutečností, že Lenin rozptýlil silou zbraní demokraticky zvolené ústavodárné shromáždění v Rusku. Luxemburgová tento přístup odmítla a napsala do stranických novin: „Spartakova Liga nikdy nepřevezme vládní moc jiným způsobem než jasnou a jednoznačnou vůlí velké většiny proletářských mas v celém Německu, nikdy kromě jejich vědomého souhlasu s názory, cíli a bojovými metodami Spartakovy ligy.“(43)
Luxemburgová si byla vědoma, že Spartakova liga má jen 3 000 členů a není schopna zahájit úspěšnou revoluci. Spartakova liga se skládala hlavně z nesčetných malých a autonomních skupin roztroušených po celé zemi. Jan Petr kopřiva tvrdí, že “ organizačně se Spartakus pomalu rozvíjel… V nejvýznamnějších městech vzniklo organizované centrum až v průběhu prosince… a pokusy uspořádat schůze spartakistických sympatizantů v rámci berlínské dělnické a vojenské rady nepřinesly uspokojivé výsledky.“(44)
Pierre Broué naznačuje, že velká setkání pomohla přesvědčit Karla Liebknechta, že je možná úspěšná revoluce. „Liebknecht, neúnavný agitátor, mluvil všude, kde revoluční myšlenky mohly najít ozvěnu… Tyto demonstrace, které Spartakisté neměli ani sílu, ani touhu ovládat, byly často příležitostí k násilným, zbytečným nebo dokonce škodlivým incidentům způsobeným pochybnými prvky, které se do nich zapojily… Liebknecht mohl mít dojem, že je pánem ulic kvůli davům, které ho uznávaly, zatímco bez autentické organizace nebyl ani pánem svých vlastních vojsk.“(45)
sjezd Spartakovy ligy začal 30. prosince 1918. Karel Radek, člen bolševického Ústředního výboru, tvrdil, že sovětská vláda by měla pomoci šíření světové revoluce. Radek byl poslán do Německa a na sjezdu přesvědčil delegáty, aby změnili název na německou Komunistickou stranu (KPD). Na sjezdu se nyní diskutovalo o tom, zda by se KPD měla zúčastnit nadcházejících všeobecných voleb.
Rosa Luxemburgová, Paul Levi a Leo Jogiches uznali, že „úspěšná revoluce závisela na více než dočasné podpoře určitých sloganů neuspořádanou masou dělníků a vojáků“. (46) jak vysvětlila Rosa Levine-Mayer, volby “ měly tu výhodu, že spartakisty přiblížily širším masám a seznámily je s komunistickými myšlenkami. Stejně tak nelze zcela vyloučit návrat, po němž následuje období ilegality, byť jen dočasné. Křeslo v Parlamentu by pak bylo jediným prostředkem vedení komunistické propagandy openly.It dalo by se také předpokládat, že dělníci na svobodě nepochopí myšlenku bojkotu a nebudou přesvědčeni, aby zůstali stranou; byli by nuceni hlasovat pouze pro jiné strany.“(47)
Lucemburk, Levi a Jogiches a další členové, kteří se chtěli zúčastnit voleb, byli v této otázce přehlasováni. Jak zdůraznil Bertram D. Wolfe: „marně se je (Lucembursko) snažila přesvědčit, že postavit se jak radám, tak Ústavodárnému shromáždění svými malými silami bylo šílenství a rozbití jejich demokratické víry. Hlasovali pro pokus o převzetí moci v ulicích, tedy ozbrojeným povstáním.“(48)
Emil Eichhorn byl jmenován vedoucím policejního oddělení v Berlíně. Jeden aktivista poukázal: „Člen nezávislé Socialistické strany a blízký přítel konce srpna Bebel se těšil velké popularitě mezi revolučními dělníky všech odstínů pro svou osobní integritu a skutečnou oddanost dělnické třídě. Jeho pozice byla považována za oporu proti kontrarevolučnímu spiknutí a byla trnem v těle reakčních sil.“(49)
dne 4. ledna 1919 Friedrich Ebert nařídil odvolání Emila Eichhorna z funkce vedoucího policejního oddělení. Chris Harman, autor ztracené revoluce (1982), argumentoval: „Berlínští dělníci přivítali zprávu, že Eichhorn byl propuštěn s obrovskou vlnou hněvu. Měli pocit, že byl propuštěn za to, že se s nimi postavil proti útokům pravicových důstojníků a zaměstnavatelů. Eichhorn reagoval odmítnutím vyklidit policejní velitelství. Trval na tom, že byl jmenován Berlínskou dělnickou třídou a mohl být odvolán pouze jimi. Přijal by rozhodnutí berlínské Výkonné rady dělnických a vojenských rad, ale žádné jiné.“(50)
Spartakova Liga zveřejnila leták, který tvrdil: „Ebertova-Scheidemannova vláda má v úmyslu nejen zbavit se posledního zástupce revolučních Berlínských dělníků, ale zavést režim nátlaku proti revolučním dělníkům.“Odhaduje se, že více než 100,000 XNUMX pracovníků demonstrovalo proti vyhození Eichhorna následující neděli, aby „ukázalo, že duch listopadu ještě není poražen.“(51)
Paul Levi později uvedl, že i s touto provokací vedení Spartakus ligy stále věřilo, že by se mělo bránit otevřené vzpouře: „členové vedení byli jednomyslní; vláda proletariátu by nevydržela déle než čtrnáct dní… Bylo nutné vyhnout se všem sloganům, které by v tomto okamžiku mohly vést ke svržení vlády. Náš slogan musel být přesný v následujícím smyslu: zrušení propuštění Eichhorna, odzbrojení kontrarevolučních vojsk, vyzbrojení proletariátu.“(52)
Karl Liebknecht a Wilhelm Pieck vydali leták Vyzývající k revoluci. „Ebertova-Scheidemannova vláda se stala nesnesitelnou. Níže podepsaný revoluční výbor zastupující revoluční dělníky a vojáky prohlašuje jeho odstranění. Níže podepsaný revoluční výbor přebírá prozatímně funkce vlády.“Karl Radek později poznamenal, že Rosa Luxemburgová zuřila na Liebknechta a Piecka za to, že se nechali unést myšlenkou založení revoluční vlády.“(53)
ačkoli se konaly masivní demonstrace, nebyl učiněn žádný pokus o zachycení důležitých budov. Dne 7. ledna napsal Lucembursko v listu Die Rote Fahne: „každý, kdo byl svědkem včerejší masové demonstrace v Siegesalle ,který cítil nádhernou náladu, energii, kterou masy vyzařují, musí dojít k závěru, že politicky proletariát díky zkušenostem posledních týdnů nesmírně vzrostl…. Jsou však jejich vůdci, výkonné orgány jejich vůle, dobře informováni? Drží jejich schopnost jednat krok s rostoucí energií mas?“(54)
generál Kurt von Schleicher, byl ve štábu Paula von Hindenburga. V prosinci 1919 pomáhal organizovat Freikorpy ve snaze zabránit německé revoluci. Skupinu tvořili „bývalí důstojníci, demobilizovaní vojáci, vojenští dobrodruzi, fanatičtí nacionalisté a nezaměstnaní mladíci“. Von Schleicher, který zastával extrémní pravicové názory, obviňoval levicové politické skupiny a Židy z problémů Německa a vyzval k odstranění „zrádců vlasti“. (55)
Freikorps apeloval na tisíce důstojníků, kteří se ztotožnili s vyšší třídou a neměli z revoluce co získat. Byla zde také řada privilegovaných a vysoce vycvičených vojáků, známých jako stormtroopers, kteří netrpěli stejnou přísností disciplíny, strádání a špatného jídla jako masa armády: „byli spojeni řadou privilegií na jedné straně a bojovým kamarádstvím na straně druhé. V případě demobilizace o to všechno přišli – a skočili na šanci získat živobytí bojem proti Rudým.“(56)
Friedrich Ebert, nový německý kancléř, byl také v kontaktu s generálem Wilhelmem Groenerem, který jako první generál Quartermaster hrál důležitou roli při ústupu a demobilizaci německých armád. Podle Williama L. Shirera, vůdce SDP a “ druhý velitel německé armády uzavřel pakt, který, ačkoli to nebude veřejně známé po mnoho let,mělo určit osud národa. Ebert souhlasil s potlačením anarchie a bolševismu a udržováním armády v celé její tradici. Groener poté přislíbil podporu armády při pomoci nové vládě etablovat se a plnit její cíle.“(57)
5. ledna Ebert povolal německou armádu a Freikorpy, aby povstání ukončili. Groener později vypověděl, že jeho cílem při dosahování dohody s Ebertem bylo “ získat podíl moci v novém státě pro armádu a důstojnický sbor… zachovat nejlepší a nejsilnější prvky starého Pruska“. Ebert byl motivován svým strachem ze Spartakovy ligy a byl ochoten použít „ozbrojenou sílu krajní pravice k tomu, aby vnutil vůli vlády vzpurným pracovníkům, bez ohledu na dlouhodobé účinky takové politiky na stabilitu parlamentní demokracie“. (58)
vojáci, kteří vstoupili do Berlína, byli vyzbrojeni kulomety a obrněnými vozy a demonstranti byli zabiti po stovkách. Dělostřelectvo bylo použito k odpálení fronty z policejního velitelství, než eichhornovi muži opustili odpor. „Malá čtvrtina byla dána jeho obráncům, kteří byli sestřeleni tam, kde byli nalezeni. Jen několika se podařilo uniknout přes střechy.“(59)
13. ledna 1919 bylo povstání rozdrceno a většina jeho vůdců byla zatčena. To zahrnovalo Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta, kteří odmítli uprchnout z města, a byli zajati 16. ledna a odvezeni do velitelství Freikorps. „Po výslechu byl Liebknecht odvezen z budovy, srazil napůl při vědomí pažbou pušky a poté odvezen do Tiergarten, kde byl zabit. Rosa byla krátce poté vyjmuta, její lebka se rozbila a pak i ona byla vyhnána, prostřelena hlavou a hodena do kanálu.“(60)
ráno Liebknechtova pohřbu Käthe Kollwitz navštívil Liebknechtův dům, aby vyjádřil rodině soucit. Na jejich žádost ho nakreslila do rakve. Poznamenala, že kolem jeho čela byly červené květy, kde byl zastřelen. Napsala ve svém deníku: „Zkouším Liebknechtovu kresbu jako litografii… Litografie se nyní zdá být jedinou technikou, kterou stále zvládám. Je to stěží technika vůbec, je to tak jednoduché. V něm se počítají pouze náležitosti.“ (61)
