od chvíle, kdy autor Jack London vyzval bývalého neporaženého šampióna těžké váhy Jamese J. Jeffriese, aby vyšel z důchodu a „vymazal ten zlatý úsměv“ z tváře Jacka Johnsona, prvního černého mistra světa v těžké váze, jejich setkání v Renu v Nevadě 4. července 1910 bylo předurčeno stát se: „nejen Boxerská soutěž mezi dvěma šampiony, ale obrovská zkouška síly mezi bílými a barevnými rasami.“
podrobnosti o „největší soutěži prstenů v historii“ byly kablovány z ringu přímo do Londýna a, jak vysvětlil editor J. Murray: „tak rychle, jak zprávy dorazily.“, byly zpracovány a předány skladatelům sedícím na 12 linotypových strojích, kteří byli zaneprázdněni poklepáním na podrobnosti tak rychle, jak je obdrželi.“
během třídenního období byly kopie boxu – jak byl tento papír tehdy znám-obsahující zprávy o velkém boji vytištěny rychlostí 15 000 za hodinu, přesto se stále snažily vyrovnat se s poptávkou, takový byl ohromný zájem.
Jeffries začal dobře, první kolo a dav řval ve čtvrtém-jeho nejlepším kole-poté, co vytáhl krev z Johnsonových úst. Od té chvíle však šampion převzal úplnou kontrolu a do šestého cítil, že Jeffries slábne.
„tehdy jsem věděl, že mám boj v bezpečí,“ řekl Johnson později boxu, ale přesto zůstal opatrný a počkal až do 11. kola, než odešel. „Někteří lidé říkají, že jsem mohl dokončit věci rychleji, a možná bych mohl. Ale nebylo bezpečné riskovat s mužem, jako je pan Jeffries. Málem jsem ho měl dvakrát dole ve 14., ale stále se na mě potácel.“
pak přišlo kolo 15: „Jeffries se znovu potácel dopředu a Johnson na něj vyskočil jako tygr a se sledem levých výkyvů na čelisti ho poslal přes spodní lana, kde ležel, dokud nebyl spočítán. Johnsonovi je třeba poblahopřát k nádherné dovednosti, s níž si udržel šampionát, jehož zbavil Tommyho Burnse. Je ještě brzy říci, zda se soutěž zařadí do historie s nejslavnějšími bitvami ringu, ale musí vždy zůstat v záznamu jako jednoduché mistrovské dílo ringcraftu ze strany vítěze.“
číst: Jack Johnson vzpomíná na „boj století“ proti Jimovi Jeffriesovi
